I.

24. prosince 2014 v 3:20 | The small one |  Dokonalý pár?
Dárek k Vánocům a mým vyskytnutinám. Pro mé milované příšerky ze Slash and Spol (pardon, při hledání té divné značky se mi povedlo stránku otočit vzhůru nohama, ale jak se píše, to pořád nevím). Za všechno může Kayleigh!
Spíš než slash je to fantasy, jehož hlavní hrdina je shodou okolností na kluky. Žádné scény 18+ neslibuji. A protože je to první díl, je to jen takový úvod. Nebo náčtr úvodu. Nebo tak. A jak můj milý stále podotýká, nemám smysl pro humor a jsem moc vážná, což se naneštěstí odráží v čemkoli, co píšu. Ale je to psáno z lásky ;-)



Blížil se Yule. Caleb nervózně procházel po svém podkrovním pokoji mezi svazečky sušených bylin, navěšenými amulety a několika pohyblivými ptáky, vyřezanými ze dřeva. Už zítra možná bude muset svůj rodný dům opustit. Už zítra možná zjistí, která dívka bude jeho družkou po zbytek života. Poprvé ve svém životě projde obřadem Volby.
Kdysi dávno byli mágové osamělí a mnoho z nich se pod tou tíhou nakonec zlomilo. Jejich srdce ztratila schopnost rozeznávat klamné od skutečného, začali se bát a přestali mít rádi kohokoli včetně sebe. Tvořili pak zlé věci, zrazovali principy dobra a škodili lidem. Tak se to alespoň povídá. Rada Nejvyšších se proto usnesla, že každý člověk potřebuje lásku, a proto kdokoli obdařený kouzelnými schopnosti si musí najít protějšek. Aby našli toho pravého, měl jim pomoci každoroční rituál, jímž poprvé děti procházejí Yule po šestnáctých narozeninách a pak každý rok, dokud se někdo takový nenajde. To se stává nejpozději kolem dvaceti let. Princip magické Volby je většině kouzelníků utajený, ale ví se, že funguje vskutku zázračně. V minulosti se prý našlo pár lidí, kteří se výsledkům zkoušky pokusilo vzdorovat, ale nikdo z nich neskončil šťastně. Volba se považuje za nezpochybnitelnou. Svazky kouzelníků jsou dokonale harmonické. Pár si po Volbě vybírá společné jméno; pokud někdo mluví pouze o jednom z nich, ke jménu připojí rodovou koncovku.
Caleb si nedokázal představit, jak se bude cítit, až mu přiřknou nějakou holku - zatím v sobě nenašel k opačnému pohlaví ani špetku jiné náklonnosti než čistě přátelské. Ženu, s níž by si měl být nekonečně blízký. Hm. S níž by měl sdílet postel - nesnášel u sebe v pokoji i kocoura - a zplodit s ní děti. Znechuceně se zašklebil.
Z přemítání ho nakonec vyrušila jeho starší sestra, která coby člověk bez magického nadání nebyla svázána vůbec ničím. Caleb tušil, že se už pár měsíců schází s Yoffreyem, synem hrnčíře. Ve svých skoro devatenácti byla však zatím zamilovaná úplně bezstarostně - na rozdíl od něj, který se už teď měl vzdát role dítěte a stát se polovinou nerozlučného celku.

Po setmění v předvečer slunovratu se na návsi shromáždila celá vesnice. Calebovi bylo nepříjemně, když se na něj upínalo tolik pozornosti; matka byla dojatá a otec rozpačitý, jako kdyby mu chtěl něco poradit, ale nevěděl co. Nakonec ho jen poplácal po zádech a popřál mu hodně štěstí, ať už to bude znamenat cokoli. Matka ho s nářkem objala, sestra sice taky, ale koukala se spíš někam vypařit s Yoffreyem.
Všechna magicky nadaná mládež se vydala na tradiční cestu do Trojstromí. Sjížděli se tam i z dalších vesnic a ti všichni projdou o půlnoci Volbou. Dva chlapci, poněkud neotesaní, soutěžili, kdo pojede první; a za nimi Caleb a Diana - kamarádka jeho sestry tak blízká, že ji považoval málem za dalšího člena rodiny. Bez sedla, bez světel, provázeni jen svitem měsíce, jeli svobodní a divocí. Caleb pod stehny cítil hřející koňské tělo a na sobě měl těžký plášť z modročerné vlny. Neměl ho moc rád, měl pocit, že v něm vypadá příliš bledý, ale na druhou stranu dával vyniknout jeho dlouhým světlým vlasům, spleteným do silného copu. Bylo mu příjemně, protože věděl, že jeho Ryzka jde po paměti a v bílém přísvitu se černá stezka mezi sněhem ostře rýsovala. Chvíli se mu chtělo pokračovat dál, nevracet se na obřad Volby, být sám tak, jak byl zvyklý. On a zvířata a knihy.
Po pár kilometrech zvolnili (Caleb tušil, jak málo je Diana na sedlo zvyklá, a evidentně se jí sedělo už značně nepohodlně) a slyšel, jak si chlapci povídají, ale nijak ho nelákalo se k jejich hovoru přidat. Vedli obvyklé silácké řeči, které byly Calebovi protivné, o tom, čí holka bude mít větší kozy. Tedy prsa. S Dianou se na sebe ušklíbli - chudák každá, která bude mít jednoho z nich na krku. Později si všiml, jak je kamarádka prokřehlá, a svůj plášť jí půjčil - se zabručením, že jemu nemá co nastydnout. Kluci byli tou dobou už notný kus vepředu, ale on nikam nepospíchal. Doufal, že dnes jede vlastně jen vyprovodit blízkého člověka, když nikdo jiný nesměl, a on se ráno vrátí ke koním, rodičům a sestře.
Před půlnocí dojeli. Nějaký mladík s teplýma rukama mu pomohl z koně a hned vzápětí přes něj hodil ovčí kůži. "To jsi jel takhle celou cestu, ty blázne?"
"Ale ne, ale Di byla zima," zabručel, zatímco jí pomáhal z koně.
"Jo, můžu za to já," hodila po něm zářivý úsměv. Znal ji - měla ho schovaný pro zvlášť hezké kluky. Tenhle k nim tak docela nepatřil - čelist měl trochu příliš hrubou, velký nos a pleť poďobanou po neštovicích. Trochu ho změkčovaly jen tmavé vlasy, sahající kousek po bradu, a imponoval svou výškou. Její úsměv navíc neopětoval, jen je pobídl, ať jdou k ohni.
"Ty s námi nejdeš? A kdy ti vrátím tu kůži?" otočil se Caleb za ním.
"Na to bude času dost," zabručel.
"Já jsem Caleb," honem se ještě představil, načež ho překvapilo, že mu dlouhán honem podal ruku.
"Já Kayl. Zní to dost podobně, co říkáš?" zasmál se najednou.
Calebem proběhla vlna tepla a ucítil, jak se kdovíproč červená.
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Jolly the Sad | Web | 24. prosince 2014 v 13:40 | Reagovat

To je tak super.

2 Keigh | 24. prosince 2014 v 15:44 | Reagovat

Tomu říkám vánoční dárek! Povedené, moje, děkuju. Miluju tě. Víš? Víš. Tak buď ticho a Veselé Vánoce.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama