Příležitost dělá zloděje I.

18. března 2015 v 3:29 | The Small One |  Příležitost dělá zloděje
Jedná se o prequel k Dokonalému páru. Tipnete, kdo je hlavní postavou?



Byl jsem na řadě.
Ztěžka jsem polkl, urovnal si šátek na krku a otřel si ruce o kalhoty. Všude byl klid, že by se jeden zadusil, což mě vždycky trochu znervózňuje. Pokaždé z toho čouhá nějaký malér. Nebo aspoň mám ten pocit.
No, na mě možná čouhá nějaký malér vždycky a všude.
Tahle tradice je prý stará jako svět, říká táta. Prý to říkal už praděda. Nepředpokládám, že by praděda věděl o tradicích na počátku světa, pokud se netýkaly kořalky, ale každopádně je zvykem, aby každý kluk o nás v patnácti dokázal, že je chlap. V patnácti proto, že v šestnácti projde každý s magií Volbou. Tak aby se tomu náhodou někdo nevyhnul.
O podobných nápadech jsem si myslel vždycky svý, ale moc jsem to neventiloval. Černá ovce jsem byl už kvůli té magii. A kvůli tomu, že jsem se nepokoušel dostat holkám pod sukni. Že mě víc zajímaly klučičí kalhoty, to jsem taťkovi tenkrát ještě neříkal.
Každoroční soutěž byla o to, kdo z nás patnáctiročků lohne lepší věc. Nebo k tomu bude mít lepší příběh. Takže, když se to vezme kolem a kolem, jsem měl docela slušnou šanci. Myslím, že kdybych to tenkrát dobře podal (s vynecháním pár podstatných věcí), tak jsem mohl tenkrát vyhrát, ale nakonec jsem byl rád, že jsem se z toho vůbec dostal, byť o zdravé kůži jsem si mohl nechat leda tak zdát.

Byli jsme tehdy v nějaké díře dole na jihu, Zlomený Zub tam tomu říkali. Prostě proto, že nad městem byl kopec a na něm hrad ze světlého kamene. A celé to ze správného úhlu vypadalo, jako kdyby tam někdo zapustil gigantickou stoličku, akorát s ulomeným kusem tam, kde asi někdy bývala věž. Jak už jsem řekl, bylo tenkrát ticho k zalknutí a stejně tolik prachu. Všichni byli na nějaké kratochvíli na hradě, takže jsem doufal, že budu mít klídek na práci.
Nebyl jsem moc originální, vyhlídl jsem si jeden měšťanský domeček (jehož obytná plocha byla větší než celý náš tábor) a přes kovanou mříž, která byla spíš na parádu a aby jim neutíkala dcerka v nadýchaných spodničkách, šikovně rostlý strom a jeden z ozdobných balkonků, na němž někdo zapomněl otevřené dveře, jsem se poměrně elegantně dostal dovnitř. Strom mě jakž takž kryl při pohledu zvenčí, nebo jsem v to aspoň doufal. V pokojíku s načinčanými tapetami bylo akorát pár holčičích cetek, což mě vůbec nenadchlo; šperky a peníze jsou klišé.
Otevřel jsem dveře, u kterých jsem předpokládal, že vedou na chodbu, a vykoukl. Nikde ani sebemenší pohyb. Mrtvo. Nalevo chodba, napravo roh, hned za rohem výklenek s oknem a stolkem, na stolku velká skleněná láhev s rybičkami. Byl jeden domeček, v tom domečku stoleček... Přesně tuhle básničku mi to tehdy připomnělo.
Vzápětí jsem strnul. V chodbě za mnou se ozval divný zvuk, takové cinkání. Než jsem stihl dešifrovat, co se děje, proletělo okolo mě cosi chlupatého, důrazně se mi to otřelo o nohu a vyskočilo to na stolek. Kočka. Velká chlupatá kočka. Bílá. S rolničkou na krku. Slyšel jsem, jak mi v uších zběsile tepe. "Vyděsila jsi mě k smrti, víš to?" promluvil jsem na ni. Zamávala ocasem a sedla si před akvárko. Vzhledem k jejímu pohledu upřenému na rybky ve vodě mi bylo jasné, že tady by být neměla. A dostal jsem nápad. Takovouhle číču hned tak někdo neměl.
Natáhl jsem k ní ruku, co ona na to, a když mě žďuchla čumákem, pohladil jsem ji. Zavrněla. Ochočená, přítulná. Nejspíš by se nechala odnést prostě proto, že ji budu drbat za ušima. Fajn, to by fakt šlo.
"Maisy!" ozvalo se v hloubi domu zaječení. Holčičí. V duchu jsem zaklel. Sprostě.
Kočka seskočila ze stolku a rolnička zazvonila. Na konci chodby se objevila malá holka. Bleskově jsem drapnul kočku pod předníma tlapkama, prosmýkl se dveřmi a namířil si to na balkon. Holka vyváděla, jako kdyby ji na nože brali.
Vzápětí jsem ucítil něco ostrého, co se mi zarývalo do ledvin. Dost nepříjemný pocit. Kočka ublíženě zamňoukala, jak jsem ji pustil. Najednou jsem se vůbec nebyl schopný pohnout. Ucítil jsem zvláštní vůni a pak jsem už jenom padal...


 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Jolly the Sad | Web | 18. března 2015 v 7:57 | Reagovat

Upřímně nemám tušení, kdo to je, ale hlavní je, že je teplej! :D

2 Jana | 18. března 2015 v 8:23 | Reagovat

Taky netuším, kdy by ten kočkychtivý chlapec mohl být. :-)
Když uslyšel ty zvuky, tak jsem myslela, že se tam potká s jiným zlodějíčkem. :-) To by byla teprve trapná situace. :-)

A tu básničku miluju. Jako malá jsem si ji opakovala pořád dokola. Mě to bavilo. Ty ostatní, co to museli poslouchat, už tolik ne. :-)

3 Loony | 18. března 2015 v 9:47 | Reagovat

Čo viac nám k šťastiu chýba :D hlavne že je teplej :D :D

4 Jolly the Sad | Web | 18. března 2015 v 10:15 | Reagovat

[3]: *přistiženě se hihňá*

5 malone | 19. března 2015 v 12:51 | Reagovat

Jo, no, teplej je určitě :D Nu, uvidíte příště. Zatím byla tahle postava vidět vždycky jenom zvenku, takže toho o ní moc nevíme.

Jani, mě to napadlo, až když jsem to psala, že je to přesně ono :D A ta kočka rozhodně zlodějíček byla. Jenom to nestihla dokonat. No, to hlavní hrdina také ne. :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama