VII.

8. března 2015 v 3:42 | The Small One |  Dokonalý pár?
Já mám pořád ještě sobotu, víme? Věnováno Jolly za její netrpělivost. Díky, že mě pobízíš ke psaní :)

Caleb se ráno probral poměrně nenaložený. Půlku noci se budil čistě proto, že spal v cizí posteli, a druhou proto, že tu na něj všechno padalo. Jejich dohlížející nillon nebyli Herdon, jak ve skrytu duše doufal, ale přísný muž s plnovousem a mimořádně krásná žena s černými vlasy a bledou pletí. Laryon. Tou barevnou kombinací mu žena připomínala Kayla, ale za nic by to nepřiznal. U velmi pozdní večeře (nebo spíše nesmyslně brzké snídaně) si toho mnoho neřekli, prostě je poslali spát. Vlastně měl pocit, že Laryen už skoro spí u stolu.
Když slezl dolů (mezi jejich pokojíky v patře byla dokonce chodbička s věšákem, židlí a malou knihovničkou), uvítala ho vůně pečeného sladkého těsta. Nikdy moc sladké nemusel.
"Dobré ráno," usmála se Laryen. Caleb cosi zabručel, mohl to být stejně dobře pozdrav jako zaklení, a začal hledat hrnek. "Kayl s Laryinem šli obstarat koně, už jsou po snídani. Jakpak se ti spalo?"
"Jsem úplně tuhý. Nikdy jsem nespal jinde než doma nebo pod širákem. A navíc..." povzdechl si a svezl se na židli. Nebyl zvyklý si stěžovat a vlastně ani sdílet své rozpoložení, ale dneska to z něj muselo ven. Navíc měl pocit, že skutečně čeká, co z něj vyleze. "Nevím, prostě jsem nečekal, že už teď zmizím z domova."
Žena k němu přešla a zlehka ho pohladila po rameni. Takhle zblízka měla zářivě šedé oči. "Proto tu jsme, abychom vám pomohli. Abychom vás podrželi, abychom vám pomohli vybudovat váš vzájemný vztah. Víš, tohle je něco jako přechodová fáze. Někdo je tu rok, někdo třeba víc, případně se přesouvají s vodícím nillonem."
"Já vlastně vůbec nevím, jak tohle celé funguje."
"No, nějakou chvíli jsou nové páry tady, v relativním klidu. Budete dostávat nějaké společné úkoly - u magie je ten problém, že se nedá vysvětlit, že na to musíte přijít. Takže jsou nějaké typické hry, činnosti a úkoly, na kterých se nejsnáze naučíte základní principy. Až budeme mít pocit, že jste si dostatečně zvykli na sebe navzájem, sladili jste se magicky, spolupracujete a tak, tak se přesunete do hlavního města. Jestli i my s vámi, to se uvidí - když nás budete potřebovat, tak určitě jo. Co chceš ke snídani? Mléko, čaj? A chleba nebo buchty? Jsou ještě teplé."
"Já hlavně... no... vždycky jsem myslel, že nillon jsou muž a žena, ne? Čaj. A raději chleba. Nejsem na sladké."
"Mám tu pár jenom s neoslazeným tvarohem, kdybys chtěl. Sýr? Mrkev? Nillon jsou především dva souznící, doplňující se lidé. A u magicky nadaných lidí je poměrně časté, že v oblasti vztahů jsou něčím zvláštní. Nějaký gynekolog by věděl víc, ale jde snad o nějakou fázi těhotenství, kdy mají vliv zároveň hormony a zároveň se poprvé objevuje magické jádro nebo co."
"Když... Ne že by mě někdy nějaká holka zajímala, spíš... Nevím, jestli mě vysloveně zajímal vůbec někdy někdo. Je to teď moc rychle, víš?"
"Nikdo na tebe ale netlačí," upřela na něj vážné oči. "Tempo vašeho sbližování je čistě vaše věc. Některé páry jsou nejprve po léta přáteli. Nikdo nečeká, že si to spolu po dvou dnech rozdáte. Tedy, vlastně i to se někdy stává," zamyslela se, "ale u lidí, co se předtím neznali, spíš výjimečně."
"Hm, sýr i mrkev. Hodně mrkve." Odmlčel se. "Hlavně že jsem nevyfasoval nějakou kozu..."
Laryen se dušeně zasmála. "Nejsou všechny jako Diana. Ale jo, chápu tě. Jste oba asi dost introverti, co? A myslím, že ještě pořád jsi ty ten komunikativnější. To je trága," zahihňala se. "S mým nillinem si taky jeden moc nepokecá... Asi si pořídím mluvící straku." Postavila před něj snídani a hrnek.
"Tak je komunikace a komunikace. Se Šmudlou si rozumíme, a to nemusím říct vůbec nic." Zahryzl se do krajíce, který v něm zmizel na tři kousnutí.
"Jsou různé způsoby, jak něco sdělit. Zvířata nemusí rozumět mnoha slovům, ale chápou gesta, mimiku, tón hlasu, dotek."
"Jo, to je fakt. Jsem hrozně rád, že má Kayl rád koně. Vlastně... Kůň, na kterém přijel, není jeho. Nevíš, jestli ho bude muset vrátit?" pustil se do chroupání mrkve.
"Buď ho vyplatíme, nebo, kdyby chtěl jiného, tak ho vrátíme a poohlédneme se jinde. Ale v tomhle kraji moc nevím kde."
"To záleží... Táta má pár tří nebo čtyřletých koní, které jsem sice obsedl, ale nepřijezdil. Několik je jich dost slušných. Jeden je neposlušný, ale hodně chytrý," polkl a urafl další kus. "Pár fakt miloučkých, ale zase s hodně měkkou hubou, ty bych mu nesvěřil, dokud se nenaučí být něžnější. Ale jestli má toho svého valacha rád..." pokrčil rameny.
Cítil, jak se k němu zezadu někdo přikradl, ale než se stihl otočit, cosi tmavovlasého mu ukouslo půlku mrkve, kterou doteď šermoval.
"Sis stěžoval, že jsem málo kůň, ne?" smál se Kayl, z nějž byl cítit chlad a koně. Natáhl se k jeho talíři a sebral mu další kus zeleniny. Caleb se nezmohl na protest. "Co, tvoje kobyla mi úplně drze prohledávala kapsy, jestli náhodou něco nemám. Sežrala mi ta slunečnicová semínka, co jsem měl s sebou pro všechny případy." Chroup, chroup.
"To si vyřizuj s ní, ne se mnou!" vyskočil ze židle a zkusil mu ji vzít zpátky. Proti vyššímu Kaylovi neměl moc šancí, ale zato se ocitl nezvykle blízko. Cítil, jak voní, ale nejen stájí. Kayl využil jeho chvilkového zaváhání, přitáhl si ho levou paží k boku a bezpečně mimo jeho dosah si ukousl další kus. Pak Caleb zkusil, jestli je lechtivý. Kayl vypískl jako holka a pustil jeho i mrkev.
"Tak, to by stačilo, ne?" zasáhla Laryen. "Kayle, sundej ze sebe u kožešinu a koukej se přezout, padá z tebe sníh a bláto na podlahu. A Calebe, ty se v klidu najez," hudrovala polohlasně. Protože tmavovláskovým zásahem přišel o zbytek mrkve, natáhl se k jedné z těch buchet, co by neměla být moc sladká. Nebyla, vlastně mu docela chutnala, než v ní objevil rozinky. Fuj. Štítivě je tahal ven.
"Nepitvej to, nebo ti to sním," smál se Kayl, který byl během chviličky zpátky.
"Rozinky jsou hnusný," namítl blonďáček, v tu chvíli docela dětsky. Kayl ho chytil za zápěstí a rozinku snědl. Dotyk jeho rtů na prstech Caleba docela rozhodil. Poprvé si všiml, že nemá tak tmavé oči, jak si prve myslel, spíš oříškové.
 

8 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Artie | E-mail | Web | 8. března 2015 v 8:58 | Reagovat

Já... Zdravím! A hlásím se jako poctivý čtenář, ano?
Za tuhle povídku tě zbožňuju. Čte se to jako kniha.
Piš, jen piš!

2 Jolly the Sad | Web | 8. března 2015 v 10:24 | Reagovat

Miluju tě, Eriu, a postavím ti sochu.

3 Lonny | 8. března 2015 v 11:52 | Reagovat

Ehm, nemôžu mať malé Calebčata a Kaylčata?  :D

4 malone | Web | 8. března 2015 v 13:11 | Reagovat

Téda, díky za hezké ráno - člověk vstane z mrtvých a tady jsou 3 komentáře! :-)

[1]: Díky :-) Akorát knihy mají tu výhodu, že tě nebrzdí spisovatel, co? :-D

[2]: Jolly, já tebe taky <3

[3]: Lonny, ti dva mají spoustu strachů a nočních můr, ale jsem si jistá, že tohle, kdyby je to napadlo, by je vyděsilo ze všeho nejvíc :D

Jednou, tak za 50 let, by možná mohli adoptovat nějakého sirotka. Možná.

5 Jana | 18. března 2015 v 8:06 | Reagovat

Krásné, Eriu, vážně krásné.
Celý příběh mě baví.
A moc se mi líbí všechna ta jména. Jak si je vybírala?

Caleb a Kayl, by mohli být pěkný pár. Těším se, co za trampoty jim přichystáš. :-)

6 malone | 19. března 2015 v 23:15 | Reagovat

[5]: To jsem moc ráda, Jani :3

Jména... Hm, víš, co je synestézie? Barevný pocit ze jména musí tak nějak sedět s pocitem z postavy. A tak nějak mě prostě napadala :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama