Příležitost dělá zloděje IV.

1. září 2018 v 21:40 | The Small One |  Příležitost dělá zloděje
Trochu delší kousek :) Je 18+, věřte mi. Sexuální násilí a tak. (Označit tohle za BDSM nelze, protože to není safe, sane, a už vůbec ne consensual.)


Nakrmil mě - trochu netrpělivě - a pak mě poslal spát. Přesněji řečeno mě zavřel do kobky, v níž byla akorát postel s přišroubovaným kovovým rámem, otvor v podlaze, abych měl kam vyměšovat, a do zdi zabudovaná kamenná miska s vodou. Nic, s čím bych mohl hnout. Kromě peřiny. Nikdo ještě nikoho neumlátil peřinou. Navíc mě - přesně jak jsem čekal - na dobrou noc svázal. Přesněji sundal mi ze zápěstí kožená pouta, řekl mi, ať si lehnu na břicho, a měkkými dlouhými šálami mi přivázal každou ruku na jednu stranu. Nevím, k čemu mi pak tam byla ta voda a záchod. Ale nebylo to tak nepohodlné. Potom vzal mističku s chladivou mastí vonící po bylinkách, kterou mi začal trpělivě vtírat do kůže všude, kam mě předtím uhodil karabáčem. Nikdy se mě nedotkl nikdo tak něžně. Bylo to zneklidňující, protože jeho citlivost říkala, že má stejný cit pro působení bolesti i rozkoše. Začal u ramen, ale postupně sklouzával níž až k zadku a stehnům, která hnětl se zřejmým potěšením. Nakonec mi sundal obojek a zlehka mi přejížděl nehty po krku a ramenou. Potěšeně vydechl, když jsem to nevydržel a zasténal. Lehce mě dlaní plácl přes zadek, zakryl mě a pak i s loučí odešel a nechal mě tam.
Ačkoli bylo v místnosti chladno a naprostá tma, v zadku mě tlačil nezvyklý předmět a nemohl jsem se otočit na bok, rychle mě přemohla únava. Pamatuji si, že během noci se dveře otevřely a Adon mě vzbudil, aby se zeptal, jestli je všechno v pořádku a nepotřebuju napít nebo na záchod. Ani nevím, co jsem mu odpověděl, ale pohladil mě po vlasech, než odešel. Vzápětí jsem znovu spal.


Když jsem procitl, bylo v místnosti šero. Shora sem dopadal úzký pramínek světla, ale muselo to být z veliké výšky. Venku se rozednělo. A najednou jsem začal používat mozek, včerejší mlha se někam rozplynula. Proč jsem k čertu vůbec přijal tuhle roli? Magií můžu pohnout kde čím a rozvázat kus hadru je hračka. Proč mi doteď nedošlo, že se můžu kdykoli sbalit a odejít?
Z čiré destrukce jsem nechal látku zteřet a pak ji rychlým trhnutím zápěstí roztrhl. Zbylé cáry jsem serval z rukou. Vytáhl jsem tu věc, kterou mi včera strčil tam, kam slunce nesvítí, a štítivě ji odhodil do kouta. Byla odlitá z cínu a měla tvar kapky, z které na širším konci vybíhala krátká tyčinka zakončená koulí. Protáhl jsem se a vymočil se. Bylo mi tu chladno a já se neměl do čeho obléci - doufal jsem, že třeba něco potkám cestou.
Konečně jsem vzal za dveře. Zamčeno. Byly ocelové a zámek se kdovíproč nechtěl pohnout. Pocit triumfu ze mě vyprchal. Prostě to nešlo. Nakonec jsem do nich vzteky kopl.
"Chovej se slušně, nebo budeš bez snídaně," ozvalo se hravé zavolání z druhé strany. Úplně jsem strnul, jak jsem se lekl. Takže bylo po plánech. "Můžu tě vypnout jako včera v pokoji mé sestřenky, ale to je otrava, protože pak dlouho trvá, než přijdeš k sobě. Raději bych se tomu vyhnul. Takže si klekni na zem zády ke dveřím a ruce dej za záda. A čekej, dokud nepřijdu."
Jeho rozkaz jsem ignoroval a místo toho zalezl zpátky do postele a schoulil se pod teplou peřinu do klubíčka čelem ke zdi. Nikdy jsem nespal po tak příjemnou peřinou. To tak, klečet na studené podlaze.

Musel jsem okamžitě znovu usnout, protože mě vzbudilo, jak mě přetočil na břicho a svázal mi ruce za zády. "Měl jsi mě poslechnout," zavrčel. "Za neuposlechnutí tě čeká trest. A nebude se ti líbit." V hlase měl něco, z čeho se mi zhoupl žaludek. Zapnul obojek. Pak chvíli uvažoval. "Myslím, že snídani necháme raději na potom, jinak by to nemuselo dělat dobrotu." Z toho přemýšlivého tónu mi naskočila husí kůže, ale neměl jsem chuť mu přiznat, že se bojím. Takže jsem se akorát drze ušklíbl. Včera jsem spolupracoval, ale vlastně trochu asi proto, že mě to docela zvrhle vzrušovalo. A taky mě dokázal zfetovat tou vodou. Zkoušel jsem přijít na to, co se může vstřebávat kůží, ale nepřišel jsem na nic. Dneska jsem byl akorát vzteklý a hladový.

Skončil jsem zpátky v místnosti s kládou. A dalším nábytkem, když jsem se tak rozhlídl. Znekliňující. "Budu hodný, začneme výpraskem. Opačně by to mohlo být… náročné." Sarkasmus v jeho hlase byl hmatatelný, až jsem se otřásl. "Lehni si tělem na stůl a dej nohy kousek od sebe," nařídil mi. To, čemu říkal stůl, bylo pokryté ovčí kožešinou, jen tu a tam bylo vidět zapuštěná kovová očka. Když jsem nereagoval, docela drsně mě na stůl shodil a obojek karabinou připnul ke kroužku v desce, takže jsem se nemohl zvednout. Pak mi připnul nohy k zemi a ruce rohům stolu. Zasvištěl karabáč a vzápětí jsem se zajíkl bolestí - hned mi bylo jasné, že si včera jenom hrál, kdežto dnes se zlobí. Taky mě to na rozdíl od včerejška nevzrušovalo, ale děsilo. "Jen křič," pobídl mě. "Chci tě slyšet." Další rána dopadla na stehna. Proti své vůli jsem trochu zanaříkal. Nestačilo mu to - i když věděl, že to bolí jako prase. Sklonil se nade mnou a za vlasy mi přizvedl hlavu, abych se mu díval do očí. "Mě budeš poslouchat, chlapečku. Protože mně se líbí tě bít. Líbí se mi, že tě to bolí. Nedávej mi záminku, když to nechceš." Zvedl se a zase si stoupl za mě. "Takže když říkám, že máš křičet, budeš křičet." Znovu se napřáhl.
"Já… já nemůžu," dostal jsem ze sebe, krk stažený strachem.
"Jak, nemůžeš?" Podle hlasu jsem ho vykolejil.
"Táta nás tloukl jako žito. A nesměli jsme křičet, jinak bysme byli za posery. A… já prostě… nemůžu," vydechl jsem.
"Křičet není zbabělost. Ani brečet. Je to jako s tím čůráním včera - snaž se. Chci tě slyšet." Znovu švihl, ale bylo patrné, že ho vztek trochu přešel. Vyšlo ze mě spíš zasténání, ale i tak to ocenil. "Hodný. Ještě. Překonej to v sobě." Nějakým způsobem mě přesvědčil, že vlastně bojuji sám se sebou. A za sebe. Po několika dalších ranách se mi to jakž takž povedlo. Vyšlo ze mě zavřísknutí, spíš vzteklé než žalostné. Sklonil se nade mnou a pohladil mě po hlavě. "To je dobře." Připadalo mi to absurdní a vyvolávalo to ve mně pocit zhnusení, úlevy, hněvu a vyčerpání. Něco ve mně povolilo. Odvázal mě a přitáhl si do náruče. Zjistil jsem, že mi po tvářích kromě potu tečou i slzy.
"To je dobře," políbil mě do vlasů. "Za odměnu toho teď necháme." Cítil jsem se zostuzeně, nahý, bolavý a ubrečený. Ale jemu se to tak asi nezdálo, protože mě spokojeně vískal ve vlasech a maličko kolébal. Měl jsem chuť někam zalézt nebo ječet nahlas, ale neodvažoval jsem se ani odtáhnout. Dal mi napít a já do sebe nalil poslušně celý hrnek bylinkového čaje.
"Proč…" nadechl jsem se trhaně, "proč tohle chceš?"
"Tvoji poslušnost, nebo abys křičel, když to bolí?" zeptal se tak vlídně, že se mi z toho zvedal žaludek.
"Obojí, myslím."
"Líbí se mi tě ovládat. A líbí se mi, když to dáváš najevo. Netrvám na pláči a bolesti, ačkoli trochu tě trápit je pro mě… stimulující. Ale můžu tě trápit mnoha jinými způsoby, které nebudou vyloženě bolet," šeptal mi do ucha. Děsil mě. "Nechci v tobě vyvolávat strach. Řekl jsem, že tě nezraním nějak trvale, ne? Ale uchvacuje mě ten tvůj bezbranný výraz. Chci, abys byl vůči mně bezbranný. Moje hračka. Chtěl bych ti ho…" odmlčel se najednou. Cítil jsem, jak se nadechl. "Ne, stačilo mého povídání. Je čas na druhou část - tu, kterou sis vysloužil ranní neposlušností. Neboj se, neublíží ti to," chlácholivě se usmál. Nějak jsem mu věřil, že dokáže způsobit hodně nepříjemné pocity, aniž by porušil slib.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Mimush | 11. září 2018 v 15:45 | Reagovat

Celé jedným dychom. <3
Ten kontrast medzi sladkým a sadistickým je veľmi vzrušujúci. Sama neviem, ktoré sa mi viac páči. :D
Som rada, že pokračuješ, určite budem čítať! :)

2 Mimush | 11. září 2018 v 16:04 | Reagovat

A aby som nezabudla, neviem sa dočkať keď bude pri Dokonalom páre 18+ :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama